Avengers jsou trhák. Získali srdce diváků i kritiků a s přehledem překonali celou řadu dosavadních tržebních rekordů. Více než měsíc po premiéře podle mě nastala vhodná doba podívat se na fenomenálních úspěch Avengers s odstupem a podrobit je hlubší kritice. Avengers jsou výsledkem mnohaletého úsilí Marvelu přivést své komiksové superhrdiny na filmové plátno a vydělat na tom co nejvíc peněz. Marvel si jednoznačně zaslouží poklonu za brilantní marketingovou strategii, díky které se mu podařilo dostat, do nedávna neznámé superhrdiny Iron Mana, Thora a Kapitána Ameriku, do všeobecného povědomí, a patřičně tento úspěch zúročit. Avengers trpí celou řadou nedostatků, ale odsuzovat je jako film pro děti nebo bezmyšlenkovitou akční podívanou by byla velká chyba. Tyto nedostatky z nich totiž dělají film velmi zajímavý, který si zaslouží hlubší prozkoumání. V této analýze se tedy pokusím tyto nedostatky rozebrat. Kromě toho se zaměřím i na důsledky úspěchu Avengers na svět současné filmové kultury.Děj Avengers svádí dohromady hrdiny Iron Mana (Robert Downey Jr.), Thora (Chris Hemsworth), Kapitána Ameriku (Chris Evans) a Hulka (Marc Ruffalo), aby zachránili Zemi před zlým polobohem Lokim (Tom Hiddleston), který se ji s pomocí mimozemské armády rozhodl zotročit. Film velmi zřetelně sleduje klasickou tříaktovou strukturu: the Setup, the Confrontation, the Resolution,přičemž kontrast mezi druhým a třetím aktem je zdrojem schizofrenie, která Avengers dává zvláštní charakter, o němž budu dále hovořit.
Nejdřív však ke kladům filmu: Nejsilnější stránkou Avengers jsou jednoznačně postavy. Režisér a scénárista Joss Whedon, který je známý hlavně jako autor seriálů Buffy the Vampire Slayer a Firefly, odvedl v režii postav úctyhodný výkon. Vykreslil hlavní hrdiny jako silné a velmi polarizované osobnosti, jejichž interakce je hlavním zdrojem zábavy i napětí ve filmu. Čtyři podivíni v pestrobarevných kostýmech si na začátku vůbec nepadnou do oka, a moment kdy se dopracují ke spolupráci, je dramatickým vrcholem filmu. Zajímavou skutečností je, že superhrdinové jsou ve filmu prezentováni jako prakticky nezranitelní. Žádný ze superhrdinů v Avengers se nedostává do nebezpečí reálné fyzické újmy, z čehož plyne, že ohrožení ve filmu vždycky přichází zevnitř. Tímto pojetím Avengers připomínají spíš Supermana, než Spider-Mana nebo X-Men. V kontrastu se čtyřmi „hlavními superhrdiny“ stojí postavy Černá Vdova Hawkeye, které jsou i přes své neobyčejné schopnosti stále jen lidé. Jejich dějová linka je osobnější – oni nejsou ti, jejichž úkolem je zachránit svět. Na pozadí událostí galaktického rozměru se odehrává komorní příběh přátelství a pomsty. Této koncepci bohužel škodí robotický herecký výkon Scarlett Johanson a zejména Jeremyho Rennera, kteří do svých rolí vložili minimum emocí. Příběh Černé Vdovy a Hawkeye tak ve výsledku vyznívá naprázdno. Představuje však zajímavé překvapení pro všechny, kteří čekali, že film je jen příběh čtyř hlavních hrdinů.
Pokud jsou protagonisté nejsilnější stránkou Avengers, jejich nejslabší stránkou je antagonista. Loki je jako protivník hlavních hrdinů naprosto neefektivní, a jeho pojetí se značně odráží na výsledné podobě filmu. V Thorovi byl Loki tragickým antagonistou, kterého ke zlým činům vedla žárlivost a touha vymanit se ze stínu svého nespravedlivě upřednostňovaného bratra. V Avengers Loki nejvíc ze všeho připomíná rozzlobené dítě. Loki si chce podrobit Zemi a zotročit lidstvo. Oproti Thorovi je však jeho motivace nejasná, a jeho činy jsou chaotické. Film navíc Lokiho vůbec neprezentuje jako skutečnou hrozbu. Neustále jej tlačí do fyzických konfrontací, ze kterých vychází jako poražený, a protagonisté ho vůbec neberou vážně. Kromě toho film nijak neskrývá skutečnost, že Loki je jen lokajem skutečné hrozby číhající za oponou. Tato skutečná hrozba však za oponou zůstává, a do děje filmu se nijak neotiskuje. Loki je efektivní pouze ve druhém aktu, kdy nám film ukazuje co je jeho skutečná síla: pomocí slov a mámení vnášet zlost a pochyby do srdcí lidí. Loki ví, že pokud Avengers začnou pracovat jako tým, bude jeho plánům konec. Proto se nechává chytit, aby poštval hrdiny proti sobě. Jako zajatec se Loki dostává do nitra Avengers a způsobí tím mnohem větší zmatek a destrukci než jakoukoliv fyzickou konfrontací. Loki se paradoxně stává katalyzátorem chemické reakce, která Avengers stmelí, což dodává jeho roli v širším kontextu zajímavý rozměr.
Druhý akt je tematicky i dějově nejsilnější stránkou filmu a tím se nepřímo stává i jeho slabinou. Třetí akt, ve kterém Avengers bojují proti invazi mimozemské armády, už je totiž jen dohrou, která kromě akčních scén a explozí nic nového nenabízí. Skutečný konflikt a vrchol filmu není totiž boj s mimozemskou invazí. Je to moment kdy do té doby silně polarizovaní, a vůči sobě nepřátelští Avengers zlomí Lokiho jedovatý vliv, a začnou fungovat jako tým. Na to se váže zmíněná prezentace Avengers jako neporazitelných hrdinů – film nenechává diváka na pochybách o tom, že by Avengers mohli neuspět. Jakmile spojí své síly, nikdo na ně nemá. Toto pojetí je podle mě nešťastné, protože třetí akt je tím prostý jakéhokoliv napětí a emocí. Povaha problematického vztahu mezi druhým a třetím aktem vychází na povrch při srovnání například s Matrixem. Ve třetím aktu Matrixu se musí Neo postavit Agentům, aby zachránil Morphea a s ním i celou lidskou civilizaci. Agenti byli v Matrixu vykresleni jako neporazitelní nepřátelé, před kterými se lze bránit jedině útěkem. Neo však nemá jinou možnost než se jim postavit a nalézt v sobě novou netušenou sílu. Avengers však svoji sílu objevují na konci druhého aktu. Loki už jim nemůže ničím ublížit, a hrozba mimozemské armády se rozplyne v momentě, kdy Hulk při svém vstupu na scénu zabíjí nejhrozivější mimozemskou příšeru jediným úderem. Toto pojetí, při kterém je posledních 40 minut filmu jen nezávaznou přehlídkou destrukce má podle mě velmi zajímavé implikace. Tím se dostávám ke klíčovému slovu této analýzy, kterým je násilí.
Komiksy rozhodně nejsou nejhodnotnějším uměleckým žánrem. Nezískávají čtenáře silným příběhem nebo propracovanými postavami, ale apelem na jejich touhu po dobrodružství kondenzovanou do symbolického zpodobnění sexu a násilí. Komiksy obsahují samozřejmě víc než to, ale sex a násilí jsou jejich pevným základem. Všechno ostatní je nástavba. Dosud vzniklé filmy natočené podle komiksových předloh se s tímto do vínku daným konceptem vypořádali nejrůznějším způsobem. Většina z nich se přiklonila k nosnějším tématům, jako je zodpovědnost za své činy (Spider-Man), nebo přístup společnosti k menšinám (X-Men). Filmy z produkce Marvel Studios se však vzorce sex+násilí=zisk drží velmi svědomitě. V Avengers sex dostává symboličtější rozměr (což by vystačilo na samostatnou analýzu), a násilí je naopak silně akcentováno. Pokud druhý akt filmu představuje dramatický vrchol, třetí akt je uvolněním nashromážděné frustrace v podobě cynicky destruktivní přehlídky končící nukleárním holocaustem anonymní mimozemské rasy. Ve druhém aktu je násilí nebezpečné, protože působí dovnitř. Ve třetím aktu se stává dobrým a žádoucím. Tohle nejlépe ilustruje Hulk. Hulk se stává členem Avengers ve své lidské podobě jako vědec Bruce Banner, jehož znalost gama záření má týmu pomoci zabránit katastrofě. V prvních dvou aktech je možnost probuzení nesmírného ničivého potenciálu Hulka pokládána za něco velmi nežádoucího a nebezpečného. Scéna, v níž se Hulk ve velmi nevhodný okamžik v druhém aktu probudí, je potom jedna z nejzajímavějších a nejintenzivnějších scén celého filmu. Ve třetím aktu se však Hulk mění v komickou postavu. Jeho předtím hrozivý, destruktivní potenciál, se stává zdrojem zábavy. O Avengers se ve filmu několikrát nepřímo mluví jako o zbrani, kterou také skutečně jsou. Avengers se totiž jako tým realizují právě jen bojem proti vnějšímu nepříteli. Filmy zachycující mimozemské invaze a boj lidstva proti nim většinou vycházejí z velmi podobného formátu. Lidé jsou vždycky v pozici slabšího, který nakonec zvítězí pomocí svojí důmyslnosti, nebo krátkozrakosti mimozemšťanů – viz Den Nezávislosti, Válka světů, Znamení. Avengers jsou jiní. Ve chvíli, kdy mimozemská invaze začíná, už lidstvo disponuje zbraní, která je mnohem silnější než cokoliv čím disponuje útočící armáda. Diváci tedy jen sledují jak Avengers po stovkách likvidují anonymní nepřátele, pokud možno zábavným nebo kreativním způsobem. Tuto skutečnost podle mě nelze přehlížet. Avengers se díky ní stávají svého druhu „snuff“ filmem, který divákům předkládá násilí čistě jako zábavnou podívanou bez silného dramatického pozadí. Velmi symbolický je také fakt, že vítězný úder je zasazen atomovou bombou. Zbraně hromadného ničení nejsou špatné pokud jim dáte správný cíl.
Výše zmíněné problémy jsou však jen symptomem toho, čím Avengers skutečně jsou: slavným výsledkem úsilí Marvel Studios o vytvoření „cinematic universe“ a vyděláním co nejvíce peněz, s do budoucna co nejmenší námahou. Diváci berou na materiál, který znají, o čemž svědčí filmová horečka exhumací filmových sérií minulosti, a na obrátkách stále nabírající těžba komiksových předloh. Jak Loki, tak invazní armáda hrají v Avengers jenom křoví, které nesmí příliš zaclánět cíli, který si film klade. Tím je sestavit tým superhrdinů, a připravit jej na bitvy, které mají přijít. Za tímto cílem však nestojí žádná jednotící umělecká idea, ale jen touha po snadném zisku. Filmy Iron Man, Hulk, Thor, a Kapitán Amerika byly od začátku koncipovány tak, aby na ně plynule navázali Avengers, a Avengers sami jsou upoutávkou na další pokračování. Cíl je v tomto případě vyzdvihnut nad cestu k němu. Filmový projekt Avengers působí jako neustále prodlužované souvětí, které se nemůže dobrat konce.
Avengers nejsou špatný film. Jsou film rozporuplný, a ve výsledku povrchní. Zajímavé prvky druhého aktu, který připomíná žánrovou dekonstrukci, se topí v prázdnotě aktu třetího. Filmy o superhrdinech z dílny Marvel Studios jsou filmový fast food. Tak jako McDonald’s nám Marvel nabízí osvědčený uniformní produkt, který nás neoslní, a zároveň v ničem nepřekvapí. Za tímto účelem je nutné eliminovat všechny potenciálně kontroverzní prvky a vsadit na osvědčené karty, kterými jsou dobří herci, humor a zvláštní efekty. Nejsem vůbec nepřítelem oddechové filmové podívané, ale Avengers a spol. přivádějí tento žánr produkcí vyleštěných, perfektně opracovaných, filmů, v nichž jakákoliv substance a hloubka je více náhodou, než úmyslem, do extrému. Joss Whedon odvedl velmi dobrý výkon jako scénárista, ale jako filmový režisér je přinejlepším průměrný. Jeho režie dává Avengers vizuální charakter televizního seriálu, čímž uzavírá proces standardizace, který Marvel Studios se svou filmovou sérií začalo. Avengers jsou první filmovou adaptací, v níž nebyla adaptována předloha, ale „marvel cinematic universe“ adaptovalo film k obrazu svému.
O Avengers by se toho dalo napsat mnohem víc. V této analýze jsem chtěl poukázat na některé patologické jevy, které se vyskytují ve filmové tvorbě Marvel Studios a na směr, kterým se komiksové adaptace ubírají. Zároveň jsem chtěl ukázat, že i zdánlivě banální blockbuster může být podroben extenzivní interpretaci se zajímavými výsledky. Toto léto přichází do kin i reboot Spider-Mana a třetí díl Nolanovi interpretace Batmana. V případě jednoho je dramatická odlišnost od Avengers garantována. Jakou adaptací bude nový Spider-Man se dozvíme brzy.
- Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat