Protagonistou nového filmu Davida Cronenberga je Eric
Pecker, mladý miliardář, který se ve své luxusní limuzíně vydává na cestu
napříč městem s cílem navštívit kadeřníka. Městem projíždí prezident
Spojených států a ulice jsou plné demonstrantů. Nepříznivý finanční vývoj
připravuje Erica závratnou rychlostí o peníze, a nadto se objeví zvěsti, že na
něj někdo chystá atentát. Ericův sestřih má však absolutní prioritu.
Cosmopolis je metodická charakterová studie člověka, který
má na rtech přání zemřít. Eric Packer je muž, kterému v životě nic
nechybí. Možná jen život samotný. Kamera jej ani na okamžik neopouští, a
ukazuje nám, jak si s nezúčastněným výrazem razí cestu ke svému cíli,
ukrytý za tmavými skly limuzíny. Cestou se setkává s obchodními partnery,
absolvuje lékařskou prohlídku, má sex se dvěma ženami a čelí demonstrantům
bouřícím se proti excesům kapitalismu. Chronologicky navazující scény nejsou
spojeny klasickou příběhovou linií, a události, kterých jsme svědky, dostávají význam
až retroaktivně. Absence formálního příběhu je však čistě záměrná, a je
součástí celkové koncepce filmu: Cosmopolis je externalizací Ericovi
psychologie.
Film nás přivádí do zlomového bodu v Ericově životě.
Jeho finanční modely se ze záhadných důvodů hroutí a Eric na čínském yuanu
postupně prodělává celé své jmění. Jeho manželství je z pro něj
nepochopitelných důvodů v rozkladu a někdo se jej snaží připravit o život.
Tento rozklad podtrhuje vizuální zpracování, které kousek po kousku zbavuje
Erica odznaků jeho síly: černých brýlí, saka, ochranky a nakonec i jeho
limuzíny. K této dekonstrukci dochází bez jednoznačné vnější příčiny, a
divákovi se na rtech brzy objeví otázka proč? Povrchní interpretace filmu by
mohla vést k závěru, že Ericova dezintegrace je trest za jeho nemorální,
povrchně kapitalistický styl života. Pravda však leží hlouběji a je podstatně
zajímavější. Eric ke své destrukci směřuje sám a cílevědomě. Návštěva kadeřníka
je typický hitchcockovský MacGuffin - symbolický předmět zastupující
v struktuře filmu skutečný cíl. Pro tuto interpretaci je klíčový Freudův
koncept instinktu smrti jak jej vysvětluje Slavoj Žižek:
„Freud equates death
drive with the so-called "compulsion-to-repeat," an uncanny urge to
repeat painful past experiences which seems to outgrow the natural limitations
of the organism affected by it and to insist even beyond the organism's death -
again, like the living dead in a horror film who just go on. This excess
inscribes itself into the human body in the guise of a wound which makes the
subject "undead," depriving him of the capacity to die (like the
wound on the ill boy's stomach from Kafka's "A Country Doctor"): when
this wound is healed, the hero can die in peace“[1]
Cosmopolis je film ex post. Vše je v něm zpětně
determinováno Ericovým rozhodnutím zemřít, které vykrystalizuje až na samém
konci, ale je pevně zakódováno do vnitřní logiky filmu. Eric je člověk posedlý
řádem a symetrií, která řídí celý jeho život, každodenní rutinu i finanční
modely. Tato jeho vlastnost se promítá do scénické kompozice, která jej staví
do středu obrazu a vyzdvihuje jeho kontrast s okolím. Ericova každodenní
lékařská prohlídka divákovi odhaluje, že Ericova prostata je asymetrická. Tento
fakt dostává význam v momentě, kdy se Eric konečně dostane ke svému rodinnému
kadeřníkovi: jeho otec zemřel v mladém věku na rakovinu prostaty. Opakující
se vyšetření prostaty konfrontující Erica s traumatizující hrozbou
předčasné smrti z něj dělají nemrtvý subjekt ve smyslu Žižkovi
interpretace instinktu smrti.
Finální konfrontace s atentátníkem, bezvýznamným
směšným člověkem, staví Erica tváří v tvář s radikální asymetrií
a přináší mu rozhřešení: „you should have listened to your prostate.“ Ericova
posedlost symetrií je zdrojem jeho problémů. Yuan ho připravil o celé jmění
kvůli nevhodnosti jeho finančního modelu, a jeho manželství selhalo proto, že
jeho manželka nebyla než zrcadlovým obrazem jeho samého. Toto zjištění umožňuje
Ericovi konečně zemřít. Tuto interpretaci podtrhuje antagonismus Ericovi
ochranky a chaotických pouličních sil, který připomíná napětí mezi superegem a
id. Eric se postupně vymaňuje z racionálního vlivu superega a poddává se
divokým libidálním silám id. Ericova touha zemřít pramení z životní prázdnoty a
přání uniknout ze své úzkostné rutiny.
Největší síla Cosmopolis tkví ve způsobu, kterým v sobě
spojuje obsah a formu. Ericova vnitřní odysea se bezezbytku odráží v jeho
cestě napříč městem. Každý koncept má svůj vizuální protipól. Začátku filmu
vládne sterilní symetrie, která postupně degraduje v syrovou nepravidelnost. Skutečnost,
že Eric vnitřně směřuje k destrukci, nejlépe vyjadřuje jeho postupný posun
od naprosté apatie k aktivní účasti na svém rozkladu. Eric v průběhu
filmu zažije dva sexuální styky, které pro něj nejsou ničím víc než
stretchingem. Prohlídka prostaty je však pro něj ve značně bizardní scéně
takřka extatickým zážitkem, což kromě její vázanosti na instinkt smrti
symbolizuje i Ericův análně retentivní charakter. Na tomto místě je třeba
vyzdvihnout herecký výkon Roberta Pattinsona, který roli Erica přivedl
k životu brilantním způsobem. Pattinson je v roli Erica stoický a
sošný, ale jeho oči zračí obscénnost a morální prázdnotu. Jeho výkon svědčí o
tom, že jeho herecký potenciál daleko přesahuje role prvoplánových krasavců.
Cosmopolis je ukázkou režijního mistrovství Davida
Cronenberga, který v něm dosáhl výjimečné kvalitativní syntézy formy a
obsahu: forma v je Cosmopolis s obsahem totožná. Tento fakt dává
filmu takřka fraktální strukturu a uzavírá jakékoliv otevřené otázky do
kontextu této struktury. Cosmopolis představuje zajímavý kontrast k body
horror filmům Davida Cronenberga z 80. let, které sociální a psychologické
koncepty převáděli do zhoubných organických bujení. Cosmopolis zhoubné
organické bujení převádí do psychologického konceptu.
Žádné komentáře:
Okomentovat