Prometheus je originální a nepříjemnou sondou do lidské duše. Zkoumá napětí mezi vírou a racionalitou prostřednictvím souboje lidské naděje a cynického nihilismu přírody. Tyto principy ve filmu představují dva hlavní protagonisté: android David a vědkyně Elizabeth Shaw. Cesta k jádru principu racionality vede podle mě přes tříprvkový model osobnosti Sigmunda Freuda, a některé související koncepty. Není to cesta nejkratší, ale nabízí velmi zajímavou scenérii.
Podle Freuda se osobnost skládá ze tří základních složek: id, ego a superego. Id je pradávná, evolučně nejnižší složka osobnosti, která je zdrojem všech nevědomých tužeb, vášní, pudů a instinktů. Ego představuje organizovanou složku osobnosti stvořenou napětím mezi instinkty a vlivem vnějšího světa, ve které sídlí naše vědomí. Superego je pak sídlem našeho svědomí, které v sobě obsahuje nevědomé cíle, ideály a fantazie, a zároveň nás podřizuje společenským normám. Kromě toho nesmíme opomenout koncept libida, který je ve filmu také silně zastoupen. Libido je psychická energie pramenící z id, která sublimací do ega může být prostředkem tvorby i destrukce. Libido je podle Lacana čistý životní instinkt, nesmrtelný, nezničitelný a neomezitelný život.Ve filmu je symbolizováno záhadnou černou kapalinou, kterou posádka Promethea objevuje ve vesmírné lodi tvůrců – velmi vhodně u monumentu ve tvaru hlavy. Id, ego a superego samozřejmě neexistují v absolutní harmonii, a nerovnováha mezi nimi je podle Freuda zdrojem neuróz a psychóz. Prometheus ve svém ději a zpracování tuto koncepci někdy až velmi explicitně odráží. Jejím středobodem je, možná poněkud paradoxně, android David.
Film nám ve svém začátku ukazuje Davida, jak se s takřka dětskou zvědavostí prochází po vesmírné lodi a učí se. Vidíme, že kromě praktických informací se učí i o tom, co to znamená být člověkem. Scéna, v níž napodobuje herce Petera O’Toola, a marnivě si podle něj upravuje účes, nás seznamuje se skutečností, že David je víc než jen stroj: je živou bytostí s vlastními touhami a myšlenkami. David představuje svým způsobem protočlověka – Adama stvořeného z hlíny, který si na základě vnějších podnětů buduje vlastní osobnost. Film nám však poměrně brzy ukazuje, že David nejedná jen sám za sebe. Je ovládán příkazy přicházejícími shora. David v tomto schématu vystupuje jako ego. Osoba tahající ve skrytu za nitky, Davidův stvořitel Weyland, potom představuje superego. David jedná zásadně racionálně a pragmaticky, ale film nám v několika scénách ukazuje i jeho temnější, chaotický rozměr. Freudův následovník Jacques Lacan dává ve svojí interpretaci Freudova modelu osobnosti superegu charakter sadistického dozorce, který naše ego bombarduje nemožnými požadavky a s potěšením sleduje naše selhání je naplnit.Davidova temná a chaotická stránka je neurotickým výsledkem střetu zájmů ega a superega. David se neidentifikuje s pokyny, které mu superego klade, ale je nicméně nucen se jimi řídit. Tento výsledek umocňuje skutečnost, že Davidovu ego je kladena do cesty překážka v podobě přezíravého zacházení ze strany posádky Promethea, které Davida upomíná o pouhé zdánlivosti jeho lidství. Výše uvedené napětí film elegantně vyjadřuje v tomto záběru, který zachycuje zlomový bod pro další vývoj zápletky:
W - znak Davidova stvořitele označuje zdroj vlivu, který Davida vede k nadcházejícímu skutku.
Id je záhadná a vědomě nepřístupná část naší mysli ukrývající v sobě zděděné archetypální obrazy a pradávné fragmenty fylogenetického vývoje. Neexistují v něm žádné hodnoty, žádná morálka, žádné dobro a zlo. Jen instinkty vládnoucí nad životem a smrtí. Podle Freuda se v lidské duši střetávají dva protichůdné instinkty: instinkt lásky (eros) a instinkt smrti (thanatos). Eros je principem řídícím tvořivost, rozmnožování a sebezachování. Thanatos naproti tomu vládne agresivitou a destrukcí. Všechen život přes svoji touhu množit se směřuje v důsledku instinktivně a nevyhnutelně ke smrti. Eros a Thanatos jsou zaklesnuti v nekonečném souboji, který představuje koloběh stvoření. „Sometimes to create, you must first destroy.“ Id v celé své mýtičnosti představují v Prometheovi tvůrci – mimozemská rasa, která je přímo zodpovědná za vznik života na Zemi. Posádka Promethea však ke svému překvapení odhaluje, že tak jako mimozemšťané život na Zemi stvořili, stejně ho měli v úmyslu i zničit.
Prometheus nám přivádí do ohniska věčné bitvy mezi instinktem stvoření a instinktem smrti. Weyland svojí touhou po věčném životě představuje neschopnost smířit se se smrtí. Tvůrci zase představují nevyhnutelnost redukce všeho živého na anorganickou hmotu. Pro tuto symboliku je klíčová scéna, v níž David přivádí Weylanda za tvůrci. Weyland u nich chce nalézt nesmrtelnost, ale nachází něco docela jiného. David se prostřednictvím této konfrontace vyvazuje z nadvlády superega, které je původcem jeho frustrace a morální úzkosti, tím, že jej konfrontuje se silami id. Dochází tak katarze, která mu umožňuje být opět svým vlastním pánem. Myslím, že můžeme dovodit, že David Weylanda vedl za tvůrci s plným vědomím toho, co bude následovat. Zmíněná scéna v tomto ohledu silně připomíná scénu z Klubu rváčů, v níž hlavní hrdina dosahuje osvobození tím, že proti sobě obrátí zbraň. V tomto bodě vrcholí metaforická konstrukce Freudova modelu osobnosti a ve své celistvosti se připravuje na finální bitvu se svým protivníkem, totiž vírou.
Víra a náboženství jsou v Prometheovi přítomny velmi zřetelně a hmatatelně. Ústřední děj filmu se odehrává v čase Vánočním a na scéně se dokonce objevuje i Vánoční stromeček. Hlavní hrdinka Elizabeth Shaw je křesťanka, která neztrácí svoji víru ani tváří v tvář skutečnosti, že život na Zemi nestvořil bůh, ale návštěvníci z vesmíru jak prorokoval Erich von Däniken. Film klade Elizabeth na bedra čím dál těžší břemeno a postupně mění vysněné setkání se stvořitelem v děsivou noční můru. Elizabeth však navzdory všemu zůstává ve své víře pevná. Její víra ale není jen vírou v křesťanského boha, je to víra v nalezení uspokojivé odpovědi a z ní plynoucí síla tuto odpověď hledat. Film tuto víru staví do protikladu k nekompromisní síle přírody, která nikomu ve své chaotické oscilaci mezi destrukcí a stvořením odpovědi nedluží. Prometheus vítěze souboje mezi vírou a přírodou označuje docela jasně. Vrchol filmu demonstruje, že skutky víry nehrají ve světě přírody žádnou roli. Hrdinský čin posádky Promethea, který má zabránit zničení života na Zemi, představuje jen momentální zdržení. Cyklus destrukce a stvoření se nedá zastavit. Film tuto pointu ve finální scéně materializuje vznikem nové formy života, která povstává ze smrti a násilí. Víra je v Prometheovi jen mámení, které člověku brání přijmout krutou realitu života a smrti. V narativní rovině se převaha racionality promítá do kontrastu mezi statickou Elizabeth ukotvenou ve své iluzi, a dynamickém Davidovi, který v průběhu filmu prochází komplexním vývojem.
Prometheus je výjimečný film. To, co z něj výjimečný film dělá, není jeho obsah, herecké výkony, nebo vizuální efekty. Je to způsob jakým se výše popsaný obsah filmu promítá do jeho zpracování. Prometheus ve své struktuře dokonale odráží cyklus stvoření a destrukce. Diváci jsou konfrontování se stejnou skutečností jako hlavní hrdinové filmu a chtě nechtě si pokládají i stejnou otázku: proč ničíte to, co jste stvořili? V první polovině Promethea divák sleduje režijně i scénáristicky precizní film, který metodicky buduje jeho očekávání a slibuje tomuto očekávání odpovídající pointu. Uspokojivá pointa však nepřichází. V druhé polovině se Prometheus mění v maraton chaosu, který nemilosrdně boří všechna očekávání, která si divák v první polovině vytvořil. Veškerá logika mizí, a stejně jako se pro hlavní hrdinku Elizabeth mění v noční můru děj, pro diváka se mění v noční můru film. O uměleckém záměru lze mít v tomto případě důvodné pochybnosti, ale kontrast mezi první a druhou polovinou filmu je podle mě natolik dramatický, že se nemůže jednat o náhodu. Rozčarování a frustrace, které divák pociťuje, když vidí, jak se slibná zápletka mění v chaos, odpovídá frustraci protagonistů, kteří našli na cizí planetě něco docela jiného, než hledali. Divák je postaven do role Elizabeth Shaw a věří, že závratný pád z výšky lze stále zastavit, ale film je stejně nekompromisní jako zákony přírody. „Sometimes to create, you must first destroy.“
Prometheus se tímto stává meta filmem, který překračuje hranice běžného filmového zážitku a nabízí zkušenost připomínající filmy Davida Lynche. Byl tohle záměr Ridleyho Scotta a scénáristy Damona Lindelofa? Nehledě na to zda ano či ne je výsledkem jejich práce film, který potrápil mozkové závity mnoha diváků a recenzentů, a teatrálně vykročil z rámce běžného navázání na vyčerpanou filmovou sérii. Kdo je tedy Prometheus ožívající v názvu filmu? Je to tvůrčí tým, který mu dal vzniknout.
- Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat