Rodinná oslava (Festen) je první film natočený podle pravidel dánského manifestu Dogma 95, který se snaží pomocí omezení technických a dramatických produkčních prostředků soustředit na jádro umění filmu: příběh, herecké výkony a tématiku. Dogma 95 zapovídá používání prakticky všech zvláštních vizuálních a zvukových efektů, žánrovou stylizaci a excesivní akci (vražda atp.). Film musí být natočen ručně drženou kamerou ve skutečných kulisách. Tato omezení dávají filmům Dogma typicky naturalistický vzhled.
Děj nás přivádí na oslavu šedesátých narozenin bohatého patriarchy Helgeho. Opulentní setkání smetánky společnosti v rodinném hotelu však naruší projev Helgeho nejstaršího syna Christiana, který prozradí, že jej jako dítě otec spolu s jeho sestrou dvojčetem (která nedávno spáchala sebevraždu) sexuálně zneužíval. Christianovo odhalení otvírá portál do zapovězené říše společenských tabu a konfrontuje ji se strojenou fasádou společenských konvencí. Více než destruktivní sílu hrozného rodinného tajemství však film poukazuje na houževnatost smokingu a dobrého vychování.
Prolomit hradbu etikety není vůbec jednoduché. Christianovo obvinění zůstane nejprve bez patřičné odezvy. Symbolický význam narozeninové řeči nejstaršího syna převažuje nad jejím reálným obsahem. Společenské konvence hosty svazují příliš na to, aby jim dovolily adekvátně reagovat. Několik hostů, kteří se chtějí ve vhodný okamžik z rodinného hotelu vytratit, je zadrženo do tajemství zasvěceným personálem, který jim schová klíče od auta. Helgeho přání však zní stejně: nikdo nesmí z oslavy odejít. Personál i Helge ale sledují naprosto opačné cíle. Personál chce udržet nemožný obraz v mysli společnosti co nejdéle. Helge jej chce utopit v záplavě společenských povinností a získat čas k racionalizaci vzniklé situace coby Christianova bludu.
Děj filmu diváka stejně jako protagonisty staví do čím dál vypjatějších situací. Jejich tíha však neleží v nepřijatelné obscénnosti Chistianova obvinění, ale v jeho účinku na přítomnou společnost. Místo rozkladu společenských konvencí jsme totiž svědky jejich zachování jakožto inhibitoru změny status quo. Zneužívání jim však, coby nový signifikátor, dává groteskní význam. Přípitek na zdraví oslavence se stává přípitkem na jeho hanbu. V normální situaci bezvýznamné gesto rázem dostává obscénní rozměr. Každá další řeč, přípitek nebo pokus taktně vrátit situaci do normálu, jen prohlubuje propast mezi symbolickým řádem a pravdou. Film tím odhaluje společenské konvence jako čistou formu, která k fungování nepotřebuje obsah. Konvence fungují zcela na symbolické úrovni a sebesilnější intruze traumatické reality je nemůže plně vyvrátit. Právě z toho pramení nesnesitelnost scén konfrontujících bolestnou pravdu s honosnou fasádou. Horší než veřejné
čtení dopisu na rozloučenou Helgeho dcery, je skutečnost, že se po něm část hostů uchýlí ke kávě a tanci.
čtení dopisu na rozloučenou Helgeho dcery, je skutečnost, že se po něm část hostů uchýlí ke kávě a tanci.
Sexuální zneužívání je symptom, který drží celou rodinu i její jednotlivé členy zaseklé na mrtvém bodě. Jeho potlačování je zdrojem neurózy, ale jeho adresování by zbořilo celý stávající řád. Rodinná oslava je nejenom portrétem rodiny vyrovnávající se se společenským traumatem, ale i metaforickým portrétem psyché jedince čelícího traumatu osobnímu. Obraz zneužívání, dosud potlačovaný autoritativní příkazem superega, se v reakci na traumatickou událost (sebevražda sestry)dostává do vědomí ega (děti), ve kterém se stává předmětem sváru id (personál) a superega (rodiče). Zatímco se jej superego snaží zracionalizovat jako sen nebo přelud, id jej prostřednictvím instinktu smrti, nutícím ego prožívat znovu a znovu traumatickou zkušenost, neustále vrací do vědomí. Tento souboj vrcholí veřejným přečtením dopisu na rozloučenou, které představuje prohru superega, uvolnění napětí a rozpuštění symptomu. Traumatická skutečnost se začleňuje do vědomí. Excesivní reakce syna Michaele na pravdu o svém otci završuje proces v obou rovinách jako jediný autentický čin: emocionální exploze vymykající se všem konvencím. Hněv, hrůza a lítost směřující zevnitř ven. Průchod celým tímto procesem dává Helgeho dětem a manželce (která je díky svému sociálnímu postavení stejnou obětí jako děti) svobodu pohnout se s životem z místa.
Rodinná oslava se i přes závažnost svojí tématiky vyhýbá morálnímu absolutismu. Může být Helge po tom, čeho se na svých dětech dopustil, zároveň milujícím otcem? Ano, může. Stejně tak Christian, jak nám film v samém závěru naznačuje, v Helgem přes všechnu zášť a nenávist pořád vidí otce. Film má soucit i s matkou, která o zločinu svého manžela věděla, ale rozhodla se vzpomínku na něj vytěsnit. I když blízká osoba spáchá sebehorší čin, nedokážeme ji jen tak bez dalšího zavrhnout. Film tak Helgeho nezpodobňuje jako monstrum, ale jako slabého člověka. Přestože většinu děje vzbuzuje Helge odpor, v závěrečné scéně s ním lze cítit lítost: i on je obětí svého vlastního zločinu.
Hned první film natočený podle manifestu Dogma 95 nasadil žánrovou laťku hodně vysoko. I když se seznam deseti restriktivních kritérií nakonec ukázal jako slepá ulička, dovolil vzniknout několika velmi kvalitním filmům v podobě, ve které by za jiných okolností pravděpodobně nikdy nevznikly.
Žádné komentáře:
Okomentovat