Slavná americká komedie Blakea Edwarse v hlavní roli s Audrey Hepburnovou v sobě skrývá víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Film z roku 1961 předznamenává budoucí politiku „humanitární“ vojenské intervence založené na konceptu univerzality lidských práv.
Audrey Hepburnová hraje Holly Golighly – krásnou mladou ženu žijící bezstarostným promiskuitním životem v New Yorku. Do jejího života znenadání vstupuje mladý spisovatel Paul Varjak, který se ji skrze svou lásku rozhodne vysvobodit ze sebedestruktivního kolotoče večírků a náhodných známostí. Holly je nespoutaná dívka, která si nedělá těžkou hlavu se společenskými konvencemi a životem proplouvá jako plachetnice bez kormidelníka. Žije v nezařízeném bytě s telefonem v kufru a bezejmenným kocourem.
Paul Varjak je paběrkující spisovatel vydržovaný bohatou starší dámou. Blonďatý, jako z mramoru vytesaný adonis – mužný, vrcholně estetický a nekonečně nudný. Přistěhuje se do stejného domu jako Holly a vzájemné sympatie je brzy svedou dohromady. Přátelství se nevyhnutelně promění v romantický vztah a Paul se po společně strávené noci rozhodne, že Holly k němu patří. Holly však vidí celou věc jinak. Nehledá lásku, ale finanční zajištění. Paul je pro ni jen jeden z mnoha milenců a svoji budoucnost vidí s bohatým Brazilcem. Paul se však nevzdává a díky souhře okolností a troše zdravého nátlaku film končí záběrem na Holly a Paula v osudovém objetí.
Romantický příběh, který nám film představuje, je v mnoha ohledech problematický. Film staví Paula do pozice morální autority vůči pokleslé a nemorální Holly. Paul si z této pozice morální nadřazenosti vyhrazuje právo intervenovat do Hollyina života. Jeho motivace je však altruistická jen zdánlivě – právo vzít Hollyin život do svých rukou odvozuje ze své, a jedině své, lásky k ní. Chce, aby Holly byla šťastná, ale jedině s ním. Bohatý Brazilec, sympatický, byť povrchní člověk, nepředstavuje správnou volbu.
Paul: „Jmenuju se Paul, Paul Varjak a miluju tě.“
Holly: „Nech mě jít.“
Paul: „ Ne. Co je s Jižní Amerikou?“
Holly: „Když si beru Jihoameričana, měla bych si něco zjistit o jeho zemi.“
Paul: „Bereš? Kterého Jihoameričana?“
Holly: „Josého.“
Paul: „Kdo je José?“
Holly: „José de Silva Pereira.“
Paul: „Kdo je José de Silva Pereira?“
Holly: „Potkali jste se -přítel Mag Wildwoodé. Ten hezoun, co přišel s Rustym. No, nevěřil bys tomu - není jen hezký a bohatý. Ale jsem do něho celá pryč.“
Paul: „Jsi blázen.“
Holly: „Myslíš, že mě vlastníš?“
Paul: „Přesně tak.“
Holly: „To si myslí všichni, ale pletou se.“
Paul: „Podívej, já nejsem všichni.“
Z čeho Paul svoji jedinečnost odvozuje? Z přesvědčení o výjimečnosti své lásky! Sám Paul však také nemá čistý štít - žije z finančních prostředků poskytovaných vdanou starší ženou a jeho morální autorita je značně vratká. Paralely s válkou v Iráku jsou zřejmé: Paul představuje Bushovu Ameriku a Holly Irák Sadáma Husseina. Ušlechtilý ideál (láska/ochrana lidských práv) pouze zakrývá skutečnou motivaci pro intervenci, kterou je „přírodní bohatství“ – v Hollyině případě krása, v případě Iráku ropa.
Snídaně u Tyffanyho je v tomhle ohledu film přímo prorocký. Předjímá totiž politiku západu vojensky intervenovat v zemích, které nedodržují západní koncepci základních lidských práv – bombardováním Yugoslávie počínaje a leteckou podporou povstání v Libyi konče. Film poukazuje na pokrytectví tohoto přístupu kdy morální autorita intervenujícího je často jen zdánlivá (v USA taktéž dochází k porušování lidských práv a tak, jako se Paul nechává vydržovat nemorální starší dámou, získává USA v současnosti svůj kapitál z Číny). Tak jako aplikace západních sociálních norem na země třetího světa vede ke ztrátě jejich kulturní identity, což v jejich občanech vyvolává úzkost vedoucí až extrémním reakcím (teroristické útoky), vede Paulova majetnická láska Holly k nevraživosti, protože se ji snaží připravit o to jediné co má – její individualitu. V čem je Paulova individualita cennější než individualita Hollyina? Paul je vtipnou subverzí hitchcockovských hrdinů vítězících nezlomnou mužnou autoritou: chybí mu přesně ta substance, kterou Holly u muže hledá, a jeho kvality pro ni nehrají roli. Paul je „ideologický hrdina.“ Vítězí až ve chvíli, kdy ve svém závěrečném monologu psychologicky rozloží to jediné, co je Holly vlastní:
„Víš, co je na tobě špatného, slečno Ať-už-jste-kdokoliv? Jsi kuře. Nemáš odvahu. Bojíš se říct,"Dobře, život je fakt." Lidi se do sebe zamilovávají. Lidi si patří, protože to je jediná šance, jak dosáhnout štěstí. Říkáš, že jsi svobodný duch, divoká věc. Bojíš se, že tě někdo šoupne do klece. No, děvče, už v té kleci jsi. Sama sis ji postavila. A není ohraničená Tulipem,Texasem nebo Somálskem. Je všude s tebou. Protože je jedno, kam utečeš, ale skončíš u útěku do sebe.“
Film naráží i na problém zájmů třetích velmocí v zemích oplývajících přírodním bohatstvím a trpícím porušováním lidských práv. Jejich zájem je prezentován jako čistě povrchní a účelový, zatímco zájem západních zemí je vedený touhou po všeobecné svobodě a rovnosti. Brazilský nápadník tak samozřejmě nemá ve výsledku šanci proti blonďatému adonisovi. Absurdně rasistická karikatura japonského souseda potom reprezentuje sousední země zasažené konfliktem, které nechtějí nic jiného než být ponechány o samotě.
Konec filmu je šťastný jen zdánlivě. Uprostřed láskyplného objetí Paula a Holly je bezejmenný kocour, který reprezentuje část Hollyiny identity, které se Paul nikdy nezmocní – nepřekonatelný kulturní rozdíl, který stane zárodkem budoucího konfliktu. Film je zároveň znamením ohlašujícím konec starého a začátek nového Hollywoodu. Osvědčená filmová formule obsahuje trhliny, a morální příkazy obsažné v Hayesově kódu se ukazují jako pokrytecké a prázdné. Morálně černobílý zlatý věk končí a začíná chaotická Bezstarostná jízda. Heroické vylodění v Normandii se mění v morální peklo Irácké svobody.
- Petr
Žádné komentáře:
Okomentovat